GENERÁL LUDVÍK KREJČÍ: Čsl. legionář a vrchní velitel branné moci ČSR. Zemřel 9. 2. 1972. Měl být zřejmě zapomenut.

Na nástup Hitlera k moci v Německu a pozdější bouřlivý vývoj událostí v první polovině 30. let muselo vojensky reagovat i tehdejší Československo. Už v prosinci roku 1933 nahradil ve funkci náčelníka Hlavního štábu gen. Jana Syrového, který se stal generálním inspektorem čs. branné moci, jeho někdejší spolubojovník z ruských legií a mimořádně schopný voják, generál Ludvík Krejčí. V letech 1933 - 1938 byl náčelníkem Hlavního štábu čs. armády, v zářijových dnech roku 1938 pak hlavním velitelem čsl. branné moci.

Vystudovaný lesník, pak prošel frontami světové války, vrátil se domů jako legionář

Ludvík Krejčí se narodil 17. 8. 1890 v Tuřanech u Brna. Studoval na gymnáziu ve Vyškově a pak na Vyšší lesnické škole v Písku (1907 - 1910), poté krátce na umístěnku pracoval jako lesník v Bosně, tehdy součásti habsburské podunajské monarchie. Už v říjnu 1910 nastoupil jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. Po vypuknutí světové války byl mobilizován do funkce velitele čety v Kotoru a pak bojoval na balkánské frontě - v Srbsku, Černé Hoře a v Albánii, později také na italské a rumunské frontě. Už v březnu 1915 se stal důstojníkem, za půl roku byl jmenován velitelem průzkumné roty a v květnu 1916 se stal velitelem střelecké roty. Byl třikrát vyznamenán a za své zásluhy byl dekorován také vysokým rakouským vyznamenáním Signum laudis. V květnu 1917 padl do ruského zajetí  a v létě téhož roku vstoupil do československých legií v Rusku. Byl zařazen do 6. střeleckého Hanáckého pluku v hodnosti štábního kapitána, pak převzal velení roty tohoto pluku. V březnu 1918 se už jako velitel praporu pluku zúčastnil bitvy u Bachmače, vyznamenal se i v následující bitvě o Marjanovku. V srpnu 1918 dosáhl hodnosti podplukovníka a s 6. plukem se zúčastnil celé řady bojů podél sibiřské magistrály. Jako velitel pluku byl koncem roku 1918 povýšen na plukovníka a převzal velení 2. střelecké divize. S touto divizí chránil během roku 1919 rozsáhlé úseky sibiřské magistrály. Od ledna 1920 zajišťoval stažení československých legií do Vladivostoku a jejich návrat do Československa. Domů se vrátil v červnu roku 1920. Během služby v legiích obdržel řadu československých i spojeneckých vyznamenání.

 

Nové Československo ho připravovalo na velitelské funkce v armádě

Po návratu do Československa začal být systematicky připravován na vysoké velitelské funkce v utvářené armádě. V červenci 1920 se stal velitelem 6. divize v Brně. V letech 1921 a 1922 absolvoval kurzy pro generály v Praze a ve Versailles ve Francii. Po povýšení na brigádního generála byl v srpnu 1923 vyslán do Paříže na válečnou vysokou školu (1923 - 1925). Po návratu do Československa převzal v září 1925 velení 4. divize v Hradci Králové.

 

Dne 17. ledna 1927 se oženil s Marií Luxovou, narodily se jim dvě dcery - Marie (1930) a Jarmila (1932). V Jablonném nad Orlicí dodnes existují historické fotografie z doby, kdy generál Ludvík Krejčí se svými malými dcerkami vítá prezidenta dr. Edvarda Beneše, vrchního velitele naší armády, který tehdy prováděl kontrolu vojenských opevnění na Králicku.

Ve 30. letech provedl zásadní reformy v armádě a připravoval obranu proti Hitlerovi

 

V květnu roku 1928 dosáhl hodnosti divizního generála. Od ledna roku 1933 působil krátce jako velitel Zemského vojenského velitelství v Košicích. V souvislosti s plánovanou reorganizací a modernizací československé armády byl z podnětu prezidenta Masaryka v závěru roku 1933 jmenován náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Krátce nato, v březnu 1934, se stal Ludvík Krejčí ve věku 44 let armádním generálem. S jeho jménem je v té době spojeno například prodloužení délky vojenské služby, vybavení armády dostatečným počtem nových moderních zbraní, včetně tanků a letadel, výstavba pohraničních opevnění s cílem ochránit naše pohraničí a snížit tak početní převahu nepřítele. Zásadním způsobem se podílel na modernizaci čs. armády ve 30. letech a na její přípravě na ozbrojené střetnutí s acistickým Německem. Osobně se generál Krejčí zasloužil o zřízení tzv. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), které tehdy  bylo výkonným orgánem, jenž měl na starosti projektování a stavbu těžkého a lehkého opevnění v našem pohraničí. Rada pro opevňování zajišťovala hlavně finanční prostředky, stavební a armádní materiál i firmy, které se na výstavbě podílely. V čele rady stál armádní generál Ludvík Krejčí, v čele ŘOP pak brigádní generál Karel Husárek. K rozpuštění ŘOP i Rady pro opevnění došlo v roce 1938 po odstoupení našeho pohraničí bez boje Německu, navíc za této situace už nebyl důvod v opevňování zmrzačené a okleštěné republiky pokračovat.

 

V časech Mnichova byl připraven bránit zemi z Račic u Brna

Počátkem září 1938 navrhl prezidentu Benešovi, aby rázně zakročil proti akcím nátlakovým sudetských Němců v pohraničí. Dne 24. 9. 1938 byl jmenován generalissimem – vrchním velitelem našich operujících armád, a přesunul se, spolu se svým štábem, do Račic u Vyškova, odkud měl řídit obranu republiky. Tam na zámku v Račicích vzniklo tehdy  sídlo hlavního velitele československé branné moci armádního generála Ludvíka Krejčího. Pro umístění Hlavního velitelství (krycí název Palacký) byl tehdy z mnoha důvodů vybrán právě prostor kolem Vyškova u Brna. Příznivá byla nejen zeměpisná poloha a okolní lesní porost. Naopak se ale kritizoval výběr na zámku v Račicích umístěného na kopci a dobře viditelného ze všech stran, což neodpovídalo požadavkům protiletecké ochrany. Německá zpravodajská služba ale umístění Hlavního velitelství nikdy neodhalila a domnívala se, že je zřejmě v Kroměříži. Generál Krejčí, jako rodilý Moravák byl rovněž znám jako Tuřanský patriot - v době mobilizace přijel z Račic tajně do Tuřan za svými příbuznými a přáteli legionáři. Známá jsou také jeho slova: "Kdybych padnul, tak žádný Žižkov, pochovejte mě v Tuřanech".  Rozhodně odmítal mnichovskou kapitulaci, ale na nátlak politických představitelů ji 30. 9. 1938 armádním rozkazem přijal. Byl odpůrcem kapitulace, ale Benešovi se podřídil, nepodpořil ani některé pokusy svých kolegů o vojenské převzetí moci. Po přijetí Mnichovského nátlaku, a vlastně vojenské kapitulaci, se už generál Krejčí do Račic nevrátil a zůstal v Praze. S naší kapitulací po Mnichovu se nesmířil nikdy - „Kvůli čemu jsme tu armádu tak těžce budovali? Připravovali jsme ji přece k tomu, abychom mohli republiku bránit!“

 

Po okupaci v březnu 1939 byl demobilizován

Viděl hrozící nebezpečí ze strany Německa a už např. v květnu 1938 požadoval vyhlášení mimořádných opatření pro případ vojenské akce. Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 byl jmenován hlavním velitelem československé branné moci. Podařilo se mu optimálně uskupit síly proti hrozícímu útoku a připravit armádu na boj. Po podepsání tzv. mnichovské dohody mu nezbylo nic jiné, než se podřídit rozhodnutí politického vedení státu o kapitulaci bez boje. Odmítl pokusy a nabídky některých politických a vojenských činitelů převzít neústavní cestou moc. Po demobilizaci se vrátil na místo náčelníka Hlavního štábu, v březnu 1939 z něj pak odešel, především z důvodu stálých útoků na svou osobu a rodinu ze strany Německa. Poté absolvoval od dubna do června 1939 zemědělský kurz pro propuštěné armádní důstojníky a po svém převelení  ještě krátce působil na ministerstvu financí. 

Po okupaci českých zemí žil krátce v Praze pod německou kontrolou

 

Dvakrát se s rodinou pokusil o odchod do zahraničí, ale neuspěl. Na jaře 1941 byl donucen opustit Prahu a i s rodinou se přestěhoval do východních Čech - do Jablonného nad Orlicí, odkud pocházela jeho žena. V říjnu 1941 byl Němci zatčen a po výslechu převezen do Malé pevnosti koncentračního tábora Terezín. Pro nedostatek důkazů byl  22. července roku 1942 z internace nečekaně propuštěn.  V říjnu 1942 a poté ještě v srpnu 1943 si ho dokonce předvolal státní tajemník K. H. Frank a vyptával se ho na události a roli čsl. armády z období Mnichova. Chtěl ho propagačně využít (zneužít), což však Ludvík Krejčí tehdy odhalil a rozhodně odmítl podávat jakékoliv informace. Jeho čest občana a vojáka však byla tímto už poskvrněná, těžko se nejen tehdy dokazoval opak - jeho cílená diskriminace se Němcům v protektorátu tehdy povedla. Demobilizovaný generál Krejčí přesto ani tehdy na svojí zemi nezanevřel a také přes svoji obtížnou pozici a situaci finančně podporoval i nadále odbojovou skupinu kolem dramatika Jaroslava Kvapila (1868 - 1950, spisovatel, básník, režisér a šéf činohry Národního divadla, za světové války byl duší odboje českých umělců proti Rakousku, byl činný v domácím odboji během nacistické okupace, roku 1944 byl zatčen gestapem).

 

Po osvobození o něho armáda ztratila zájem, skončil jako pomocný dělník

Po osvobození v roce 1945 se Krejčí přihlásil do vznikající armády, ale ta o něj neprojevila zájem a rovněž  prezident dr. Edvard Beneš odmítl jej reaktivovat. Až v roce 1947 byl do ní formálně přijat, ale žádnou velitelskou funkci už nezastával. Na nátlak komunistů byl vzápětí přeložen do výslužby a byla mu roku 1953 odejmuta penze. Tvrdili, že na něm zůstala "skvrna z kapitulace", a to stačilo, aby obdržel nálepku předválečného exponenta "kapitalistického režimu". Teprve až po sovětské intervenci maršála Koněva mu byl vrácen důchod. V roce 1950 mu také byla z politických důvodů odňata hodnost armádního generála a ministerstvo obrany ho nadále vedlo jen jako vojína. Doba takovým, jako byl generál Ludvík Krejčí, rozhodně nepřála, a tak jeden z nemnoha opravdových československých válečných hrdinů strávil posledních 25 let života v izolaci, bez odpovídajícího finančního zajištění, vydán napospas zvůli a ústrkům vládnoucí strany a státu, který pomáhal budovat.  Částečný  důchod mu vojenská správa vyměřila dokonce až v roce 1969 - tehdy měl už 79 let. Aby zajistil dcery a nemocnou ženu, začal pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí. Zemřel 9. února 1972 v nemocnici v Ústí nad Orlicí na mozkovou mrtvici.  Patrně nikdo z ostatních pacientů a ošetřujícího personálu v té chvíli nevěděl, kdo byl pacient Ludvík Krejčí. Že v letech 1933/38, byť na krátký čas, převzal do rukou osud Československa a jeho 15 milionů obyvatel. Nikdo určitě neměl ani ponětí o tom, že tento muž velel 1,5 miliónů vojáků, což se v české historii nikomu nikdy předtím nepodařilo a nikdy v budoucnosti určitě už nepodaří. Pohřben byl v jeho rodných Tuřanech u Brna.

 

Ani polistopadový režim jeho zásluhy nijak neocenil, měl být zapomenut 

V květnu 1990 byla Ludvíku Krejčímu posmrtně vrácena hodnost armádního generála a v červnu 1997 byly oceněny i jeho zásluhy pro odboj udělením osvědčení podle zákona číslo 255/1946 Sb. Přestože jeho osobní i vojenský život byl a je stále svědectvím velké odvahy, moudrosti a rozvážnosti, nebyl ale k němu ani minulý a nakonec ani současný režim nijak spravedlivý. Návrh na udělení Řádu bílého lva „in memoriam“ v roce 1998 byl nakonec příslušnou komisí zamítnut, stejně jako podané senátní návrhy v letech 2002 a 2003. Stejně tak dopadl i poslední návrh na Řád bílého lva iniciovaný  občanským sdružením "Odkaz legionářů a odboje" v roce 2010. Je smutné, že stát nechce ocenit zásluhy jednoho ze svých největších budovatelů a obránců. V poslední instanci tak nejvyšší ocenění generála Krejčího neuznal ani prezident Havel, ani prezident Klaus.

 

Převzato se svolením autora z: Matuškův blog názory a další témata...