1938 – Bojovat nebo kapitulovat?

   Otázky spojené s osudným rokem 1938 zůstávají jakýmsi „historickým evergreenem“ a není divu, že spor ohledně eventuelní obrany přitahuje nezanedbatelné množství odborníků i laických zájemců.

    Podle mého osobního soudu má mnichovský problém tři základní aspekty: morální, vojenský a politický. Ve vší stručnosti bych nyní všechny tyto aspekty rozebral a došel k nějakému závěru.

   Z hlediska morálního považuji tuto věc za vcelku jasnou. Každý národ je povinen bránit svůj stát, jakož i hodnoty na nichž byl vybudován. Neodpírání zlu pak vede ke sražení morální páteře a postupné degeneraci národního celku. Důsledky tohoto počínání lze spatřovat dodnes – kdo z vás někdy pobýval v Polsku, mi dá jistě za pravdu, že česká společnost v sobě nemá tolik patriotismu a hrdosti jako polská. To, co nyní napíši, se asi mnohým čtenářům nebude zamlouvat. Bohužel nemohu si pomoci. Rozhodnutí prezidenta Beneše nás dočasně postavilo na nižší úroveň než Habešany, kteří s obstarožními ručnicemi vytáhli proti italské obrněné vozbě. Ztracenou čest naší zemi vrátili až příslušníci domácího i zahraničního odboje.

   Zanechme však moralizování a přistupme k hledisku nejdůležitějšímu tj. vojenskému, kde se zastavím nejdéle.

   Československá armáda představovala pro armádu německou více než důstojného soupeře, což je nepopiratelný fakt. Mnoho historiků považuje armádu ČSR za vůbec nejsilnější na straně protihitlerovské koalice z let 1935-1938. O kvalitě čs.výzbroje svědčí i fungování  Československa v první desítce prodejců zbraní během existence první republiky (roku 1935 dokonce první místo). Osobně jsem přesvědčen, že pozemní síly armády ČSR lze označit za nejmodernější v Evropě. O špičkové úrovni pozemní techniky československých sil se paradoxně přesvědčili sami nacisté, když ji s velkým úspěchem použili na svém tažení v Africe i Evropě během let 1939-1941. Uvedu příklad za všechny. V dobách legendárního blitzkriegu tvořili páteř německých pancéřových divizí tanky Pz-35 a Pz-38, které snadno překonávaly obrněnce protivníků. Přitom šlo o stroje typu LT-35 a LT-38, nejpoužívanější tanky prvorepublikové armády ČSR. (Se svými předmnichovskými typy tanků Pz-1 a Pz-2 by Wehrmacht proti francouzským B1-bis či britským Matyldám neměl šanci). Se stejnými obrněnci zahajoval Rommel v únoru 1941 africké tažení.

   Značné oblibě se u německé armády těšily i další druhy československé výzbroje.

   Jedinou složkou, v níž nacistické Německo převyšovalo čs.armádu kvalitativně i kvantitativně bylo letectvo, to však nemohlo představovat v boji s opevněním vážnější nebezpečí, nadto problematické říjnové počasí umožňovalo jen velmi omezený počet vzletů.

   Asi největší pozornost na sebe dnes poutá rozsáhlý komplex čs. pohraničního opevnění, budovaný v letech 1935-1938. Do února 1938 už naše hranice chránilo 38 tvrzí, 265 těžkých a přes 10 000 lehkých objektů. Fortifikační umění našich opevňovatelů je dodnes obdivováno vojenskými historiky celé Evropy. Přestože opevnění nebylo dostavěno, své úkoly by zřejmě splnilo. Taktéž německá armáda se čs. Opevnění obávala, což vyplývá mj. z dokumentů Abwheru i OKW. Přesto dnes slýchám názory, že koncepce opevnění byla špatná a armáda měla více investovat do rozvoje útočné vozby. Jde o naprostý nesmysl, o čemž vás přesvědčím následujícím tvrzením: Československo mělo protáhlý tvar a všechny státy s námi sousedící (vyjma Rumunska) byly potenciálními útočníky, přičemž vzhledem k počtu mobilizovaných mužů (1,5mil.) bylo nemožné se bránit tolika útokům. Opevnění naopak velmi účinně snižovalo početní převahu nepřítele a hlavně nutilo útočníka bojovat tam, kde chtěl obránce.

   V literatuře se taktéž často hovoří o prostoru jižní Moravy, kde stálo nejméně objektů opevnění jako o slabině ČSR, kudy by Němci relativně snadno pronikli na naše území. Omyl! Sama generalita německé armády se k útoku z jihu Moravy stavěla skepticky. Jediná využitelná komunikace, jdoucí přes Linec byla naprosto nechráněná, navíc 14.armáda, soustředěná v Dolním Rakousku byla slabá, vznikla až po anšlusu a tvořili ji zejména nespolehliví Rakušané. Z důvodů obrovských zásobovacích problémů v této oblasti se její výraznější posílení  jeví jako nepravděpodobné. Naproti tomu jižní Moravu měla bránit elitní 4.armáda v čele s vynikajícím odborníkem gen.Prchalou , takže v Německu se dokonce obávali možné československé ofenzívy do Rakouska.

    Tvrzení o naprosté absenci pevností v jihomoravském úseku rovněž není pravdivé. Stálo zde 6 těžkých a 950 lehkých objektů.

    Všech svých úspěchů ve druhé světové válce dosáhl Wehrmacht díky taktice blitzkriegu, tu však nemohla proti ČSR uplatnit, neboť tato taktika předpokládá úplné, nebo alespoň částečné překvapení protivníka. My jsme byli ale v září 1938 ve stavu naprosté připravenosti.

   Uvědomme si také to, že Německo zavedlo všeobecnou brannou povinnost teprve roku 1935. Za tři roky pochopitelně nemohlo vyškolit důstojnické kádry a vycvičit všechny ročníky na odpovídající úroveň. Zrovna tak solidní výzbroj v dostatečné míře za tři roky země nevydupete.

   Závěrem bych rád citoval slova A.Hitlera, pronesená 11.srpna 1939 v Gdaňsku: „Když jsme mohli po Mnichovu zkoumat československou vojenskou sílu zevnitř, velmi nás znepokojilo, co jsme viděli. Byli jsme předtím ve vážném nebezpečí. Plán připravený československými generály by hrozivý. Pochopil jsem, proč mě moji vlastní generálové tehdy žádali, abych se mírnil“. Tohle vypovídá o mnohém…

   Nyní něco k politickému hledisku. Na naší politické scéně existovaly strany, chtějící se s Německem „nějak dohodnout“ i za cenu případných územních ústupků. Především šlo o stranu agrární, jejichž vedení k tomuto jednání tlačily kruhy okolo Živnobanky, dále pak živnostníky a luďáky. I tyto partaje se však při „lámání chleba“ postavily za obranu. Národ se bránit chtěl a Benešovo zbabělé rozhodnutí nikdy nebyl schváleno parlamentem.

Marek Skřipský

Převzato z Obrany Národa (2001)