Partyzánská válka
ERNESTO „CHE“ GUEVARA
Partyzánská válka
Nedávno jsem narazil na tuto knihu a ihned mě zaujala. V knize, která je plná rad pro vedení malé války, kupodivu převládají informace právě o bojové činnosti partyzána, nad ideologickými poučkami. Proto si této knihy cením. Navíc rady, které „Che“ uvádí, jsou všechny přímo z jeho praxe a jsou skutečně poučné. O několik zajímavých odstavců se chci podlit i s Vámi.
Nejdříve je třeba stanovit, kdo vůbec v partyzánské válce bojuje. Na jedné straně mámo jádro utiskovatelského režimu. Na druhé straně pak stojí obyvatelstvo země nebo kraje. Je třeba zdůraznit, že partyzánský boj je bojem mas, bojem lidu. Partyzáni jako ozbrojená síla jsou bojujícím předvojem lidu a jejich velikost a síla tkví právě v tom, že se opírají o obyvatelstvo. Partyzánskou jednotku nelze proto považovat za početně slabší než je protivník, ani když má menší palebnou sílu. Partyzánská válka může být zahájena tehdy, stojí-li po boku partyzánů většina obyvatelstva.
Proč vlastně partyzán bojuje? Partyzán je bojovníkem za změnu sociálního řádu, který udržuje jeho bezbranné bratry v poddanství a bídě. Partyzán vyjadřuje se zbraní v ruce hněvný protest lidu.
Partyzán musí znát terén, v němž operuje, přísunové a odsunové cest, musí umět překvapivě zasáhnout, musí mít podporu místních obyvatel a musí znát místa, kde by našel úkryt.
Jako v moderní válce generál velící divizi neumírá v čele svých vojáků, ani partyzán, jenž je generálem sám sobě, nemá v bitvě riskovat život. Pozitivním rysem partyzánského boje je sice odhodlání partyzána zemřít, ne však proto, aby jen hájil nějaký ideál, nýbrž aby ho změnil ve skutečnost. To je vůbec podstata partyzánského boje.
Partyzánská strategie- je třeba prostudovat základní aspekty. Nepřítelovou výzbroj a způsob jejího použití. Je třeba zvážit, jaká je cena tanku v boji, jaká je cena letadla, analyzovat, jaké zvyky má nepřítel, jaké zbraně a zásoby střeliva, neboť nejdůležitějším zdrojem partyzánské výzbroje je právě nepřátelská výzbroj. Můžeme-li svou vlastní výzbroj volit, dáme přednost těm druhům zbraní, jichž užívá také protivník, neboť největším nepřítelem partyzána je nedostatek střeliva a získat střelivo můžeme jen od nepřítele.
Dorážet na nepřítele se musí stále. V oblasti bojové činnosti nesmí být nepřátelskému vojáku dovoleno klidně spát, hlídky musí být přepadány a systematicky likvidovány. V každém okamžiku musíme v nepříteli vzbuzovat dojem, že je ze všech stran obklíčen.
Základním rysem partyzánské jednotky je pohyblivost. Jednotka se musí v případě nutnosti vzdálit během několika minut z dějiště bojové akce a během několik hodin dokonce z oblasti, kde k akci došlo. Rovněž musí stále měnit frontu a předcházet jakémukoli druhu obklíčení. Obklíčení je jedinou hrozbou, jíž může nepřítel vnutit partyzánům rozhodný a pro ně velmi nevýhodný boj.
Partyzánská jednotka může podniknout protiobkličovací akci. Malé skupinky partyzánů přilákají na sebe nepřítelovou pozornost a nechají se obklíčit, přičemž se ovšem úporně brání, zatímco nepřítele nečekaně obklíčí daleko větší síly partyzánů, zničí ho a zmocní se jeho výzbroje. Partyzánské jednotky obklíčí nepřátelské postavená nebo postupující proud, obklíčí ho ze všech čtyř světových stran skupinkami asi po pěti šesti mužích, náležitě od sebe vzdálenými, aby sami nemohli být obklíčeni. Jedna ze skupin napadne nepřátelský proud a přítel se rozvine tím směrem. Partyzánská skupina začne ustupovat, aniž by ztrácela nepřítele z dohledu a další skupina zaútočí z opačného směru. Vojsko opakuje akce a partyzáni rovněž. Tímto způsobem se postupně ochromí celý nepřátelský proud, neboť je nucen vyplýtvat velké množství munice a současně se naruší jeho bojová morálka. Akce tohoto druhu nejsou spojeny s žádným vážnějším rizikem.
V protikladu ke strnulým metodám klasického válčení partyzán vynalézá vlastní taktiku pro každý okamžik boje. Partyzán zaujímá především nepřístupná postavení, vhodná pro pohyblivou obranu, v místech, kde se očekává objevení nepřítele. Často lze pozorovat údiv nepřítele nad tím, že jeho postup, bez obtíží zdolávající všechny překážky, je pojednou tvrdě zastaven a nemůže se rozvíjet dál. Postavení bráněná partyzány, kteří měli možnost důkladně prozkoumat terén, jsou prostě nedobytná. V těchto případech nezáleží na množství útočících vojáků, ale na tom, kolik vojáků je schopno postavení ubránit.
Způsob, jak partyzáni útočí, je rovněž odlišný. Jejich útok začne nenadále, rozhodně a neúprosně a potom náhle ustává, proto, aby na jiném místě zase znenadání začal.
Partyzán- aby mohl snášet bojové podmínky a čelit akcím nepřítele, musí dosáhnout takového stupně přizpůsobivosti, aby se dokázal ztotožnit s prostředím, v němž musí žít, přizpůsobit se mu, dovést ho co nejlépe využívat jako svého spojence. Zároveň musí být rychlý v rozhodování a bleskově vynalézavý, aby mohl měnit průběh událostí podle toho, jak se bude vyvíjet situace na hlavním směru.
Partyzán nesmí v 
žádném případě ponechat raněného druha na pospas nepříteli.
Voják partyzán musí být neúnavný. Musí umět vždy nalézt v sobě novou energii i v okamžiku, kdy se mu zdá, že únavou nemůže dál.
Nejlepší věk pro partyzána je mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety.
Partyzán je jako šnek, který přenáší svůj příbytek na zádech. Musí proto umět uspořádat svůj tlumok tak, aby mu co nejmenší množství věci prokazovalo, co největší užitek. Bude mít vždy jen to nejnutnější. Možná, že svoji výzbroj nebude moci doplňovat, především střelivo. Proto musí uchovat náboje v suchu, pokaždé je znovu prohlédnout a přepočítat. To vše je samozřejmostí, stejně jako udržovat pušku stále čistou.
Partyzán jí tehdy, když k tomu má příležitost a jí to, co má k dispozici. Někdy spořádá obrovské množství jídla, jindy zas nemá dva tři dny co do úst. Bydlí pod širým nebem.
Lidé s takovými vynikajícími vlastnostmi, které jim pomáhají bojovat v oněch nepříznivých podmínkách, musejí mít nějaký ideál. Bývá to ideál jednoduchý, prostý nějakých vyšších nároků a obyčejně nejde v požadavcích příliš daleko. Je to však ideál tak pevný a tak zářný, že za něj bez nejmenšího zaváhání položí život.