Naše vlajka

Historické symboly českých zemí

Stříbrný dvouocasý lev se jako symbol českého království objevuje nejpozději na počátku 13. století, pravděpodobně ale již od poloviny století předchozího. Jeho nejstarší vyobrazení nacházíme na jezdecké pečeti z roku 1213, na níž není vidět počet ocasů, dvouocasého lva tedy spolehlivě dokládá až pečeť z roku 1247. Souběžně s ním byla v první polovině 13. století používána i původní „přemyslovská“ plaménková orlice. Moravská (doložena rokem 1272 jako znak města Znojma) a slezská (odvozena z erbu vratislavského knížectví) orlice pocházejí ze stejného období. Šachování moravské orlice bylo polepšeno privilegiem císaře Fridricha III. v roce 1462 na červenozlaté.

V době husitské revoluce se rozšířilo užívání symbolu kalicha (prvně na pečeti Jana Žižky 1420). Od 15. století jsou známy červené české prapory s bílým lvem. Od 19. století se častěji užívaly barvy odvozené ze zemských znaků zemí rakouské monarchie (bíločervené barvy se objevily například na pražských barikádách v roce 1848). Na Moravě byla běžnou bíločervenomodrá trikolóra, ale v publikacích vydaných v 19. století se jako moravské barvy uvádějí také kombinace žlutočervenomodrá, Slezsko pak bylo reprezentováno bikolórou žlutočernou.

Symboly Národní rady československé a československých legií 1914-18

Dne 28. září 1914 složili první českoslovenští dobrovolníci v Kyjevě přísahu na první československý vojenský prapor. Jeho líc představovala bíločervená bikolóra, v jejímž středu se nacházela svatováclavská koruna, rub zas byl tvořen bílomodročervenou trikolórou (ta prezentuje jak ruskou, tak všeslovanskou vlajku). V roce 1915 byl líc praporu doplněn o čtyři zemské znaky. Slovenské trojvrší bylo ještě zelené a kříž zatknutý do zlaté korunky. O den později (dle našeho kalendáře 12. října 1914) složila přísahu na červenou korouhev se stříbrně vyšitým lvem i první česká rota „Nazdar“ ve Francii.

Základem listu praporů později vznikajících jednotek byla bílá a červená barva doplněná o lipové ratolesti, svatováclavskou korunu či husitské symboly. Často se objevovala i sokolská symbolika spolu s hesly. Nejčetnější však bylo spodobnění českého lva, ať již se štítem či bez něj, který, stejně jako orlice-moravská a slezská, se v této době zobrazoval „revolučním způsobem“, tj. bez korunky. Různé kombinace čtyř zemských štítů daly vzniknout „sdruženému odbojovému znaku“, z něhož se v roce 1918 vyvinul „legionářský odznak“ E. Purghardta a L. Strimpla, od té doby používaný na všech pokrývkách hlavy příslušníků legií a stejně tak i na nejnovějších praporech.

Od roku 1918 začala Národní rada československá používat čtvrcený francouzský štít, na němž se objevily nejen znaky Čech, Moravy a Slezska, ale i svazek Svatoplukových prutů jako symbol jednoty republiky (mimochodem, asi před deseti lety byly tyto pruty označeny „historikem“ a soudním „znalcem“ Miroslavem Gregorovičem za fašistický symbol – pozn. aut.). Moravská orlice se zde objevila s původním červenobílým šachováním a ze všech čtyř znaků byly odstraněny korunky. Vlajka NRČS byla poprvé představena v září 1918. Iniciály ČS byly insigniemi italských a francouzských legií, modré pole pak mělo symbolizovat slovenské trojvrší. Po Štefánikově návštěvě legií v Rusku se tato vlajka začala používat jako válečná.

Československo 1918-1939

V prvních dvou letech samostatné existence bylo Československo reprezentováno starou zemskou bíločervenou bikolórou. Za pozornost stojí nařízení ministra pro Slovensko Vavro Šrobára č. 1007/1919 ze dne 28. února 1919, které výslovně povoluje používání bílomodročervené slovenské trikolóry vedle vlajky bíločervené. Dne 19. května 1919 bylo vydáno vládní nařízení č. 300, kterým byl dosavadní český znak prohlášen státním znakem Československa „až do konečné úpravy státního znaku“, ale 6. října 1919 ministr Šrobár povolil na Slovensku užívání legionářského znaku vzhledem k záporným ohlasům na předchozí nařízení.

Na základě iniciativy univerzitního profesora G. Friedricha vznikla 7. listopadu 1918 znaková anketa, v dubnu přejmenovaná na Ústřední znakovou komisi, na jejíž první schůzce byl přijat český znak jako malý státní znak. Koncem ledna předložil J. Kursa několik variant čtvercového znaku (až na svazek prutů a korunky totožný se znakem ČSNR). V dubnu 1919 se Komise shodla na nutnosti zavést tři znaky – malý, střední a velký. Vyvstal také problém znaku Podkarpatské Rusi, která nebyla historickým územím a neměla žádný znak. Ten vznikl až na jaře 1920 a G. Friedrichovi se v něm podařilo spojit symboliku obou národů žijících v tomto regionu (ukrajinské barvy – modrá a žlutá – s červeným medvědem).

Vyřešení koncepce se vedlo hlavně z důvodů politických. Zatímco Ministerstvo vnitra trvalo na již schváleném a používaném malém znaku, slovenská strana požadovala, aby v každém znaku byl oceněn význam Slovenska. Otázka malého znaku byla nakonec vyřešena tak, že na hruď lva byl umístěn slovenský znak. Všem heraldickým figurám se také vrátily korunky – nazývané čelenkami. Na velkém státním znaku se navíc objevily i znak Těšínska (zlatá orlice), Opavska (polcený červenobílý štít) a Ratibořska.

Na sklonku jara 1919 vytvořila Ústřední znaková komise zvláštní subkomitét pro vlajku. Paralelně vznikla v květnu i skupina navrhovatelů v Uměleckém sboru při Památníku odboje. Ti reagovali na požadavek mjr. Chalupy z MNO zpracovat návrhy na vojenské prapory a státní vlajku. Bylo vytvořeno 32 návrhů, včetně vlajek služebních, válečných atd., jež byly v červenci 1919 předány Komisi pro tvorbu státních symbolů. Ta mezitím zamítla uzákonění bíločervené vlajky kvůli její shodnosti s polskou vlajkou a vzdálené podobě s vlajkou Rakouska. V červnu 1919 bylo rozhodnuto rozšířit budoucí vlajku o další barvu, přičemž nejvhodnější se zdála modrá jako třetí slovanská barva, ale i barva slovenská a ke všemu ještě barva štítu moravského znaku.

Otázka barevného složení byla tedy zodpovězena, nedořešen však zůstal problém uskupení barev. Pruhové uspořádání bylo zamítnuto vzhledem k možnosti záměny s podobnými vlajkami (Francie, Kostarika, Thajsko, Nizozemí, Jugoslávie…). Zbývalo tedy jediné řešení – umístit na bíločerveném listu modrou barvu v podobě heraldické figury. Po četných pokusech byl vybrán klín jako jedna z nejstarších figur české heraldiky a zároveň symbol slovenského trojvrší. Dne 4. července předložil J. Kursa Komisi několik návrhů státní vlajky, z nichž jeden byl v říjnu 1919 veřejnosti představen. Tvořily jej pruhy bílý a červený, mezi něž byl vsunut modrý klín sahající do jedné třetiny délky vlajky. O měsíc později byl tento návrh předložen ke schválení Národnímu shromáždění, které ho ale odmítlo stejně jako většina veřejnosti. Dne 24. ledna 1920 Komise rozhodla o protažení klínu do poloviny vlajky a tento návrh tak definitivně porazil verzi „minivlajky“ amerických Slováků. Dne 29. února 1920 bylo rozhodnuto zákonem č. 121 o státních barvách – bílé, červené a modré. Dne 30. března 1920 v 18:45 pak poslanci Národního shromáždění Republiky československé schválili zákon č. 252, který upravoval podobu státní vlajky, tři státních znaků a státní pečeti. Nejčastěji používaný malý státní znak byl nošen na stejnokrojích od vojína po generála a plně vystihoval jednotný charakter státu. Střední znak používala některá ministerstva, vyšší soudy, četnictvo a policie. Velký znak byl vyhrazen prezidentu republiky a Národnímu shromáždění. Zákonem č. 316 z 15. dubna se státní vlajka stala i vlajkou námořní. Vlajka československých vojenských plavidel byla definována až vládním nařízením č.1236 z 20. srpna 1930 – jednalo se o státní vlajku s malým státním znakem v pravém horním rohu.