Zajímavej článek, vyšlo na Červenobílých

runner 06.12.2012
Říkaly si husitské ženy (výběr z knihy A. Klimka)

Přidal: Lavr | Publikováno: 5/Pro/2012

Paměť zbarvuje minulost dorůžova. Historie má ale vzpomínat také toho trpkého, co lidé neradi slyší, učit se z nezdarů, malérů i směšností, aby se podobným úrazům národy uměly napodruhé vyhnout.

První měsíce samostatnosti ČSR byly dobou opojnou a jásavou, avšak když sny o lepších pořádcích, spravedlnosti, blahobytu hned teď nenacházely ve válkou a revolucemi rozvráceném světě naplnění, ba dále hrozil hlad, nebylo co obléct a čím topit, sílilo reptání a sociální bouře. V předních řadách nespokojenců pochodovali často vojáci. Nechyběli legionáři, kteří v taženích mnoho vytrpěli, velice se o stát zasloužili, a též proto se vrátili s velikými iluzemi.

22. července 1919 se vzbouřil v Železné Rudě prapor legionářů z Ruska. Sto třicet vojáků uvěznilo důstojníky, obsadilo Klatovy, i tam rebelové „důstojníky sesadili“ a nato – v počtu snad už 300 mužů – zamířili na Plzeň, kde doufali najít spojence, táhnout s nimi na Prahu a vynutit si změnu režimu. Věřili, že se jim do čela postaví sám „tatíček“ Masaryk, o němž se nesly fámy, že je na Hradě takřka zajatcem keťasů a buržoustů. „Zdá se, že jde o bolševismus, ale smíšený s hnutím národnostním a očistným,“ hlásil plzeňský vrchní komisař. Úřady měly nedostatek ozbrojených sil k ráznému zakročení. V umírněné Plzni však vzbouřenci přívržence nenašli, vrátili se zklamaně do Klatov, kde byl jejich „revoluční komitét“ vojenskými posilami sesazen a jeho členové zatčeni. Nešlo jen o řadové vojáky. „Legionáře vedl praporčík Jelínek a kapitán Holásek,“ oznámila policie. Hrozba se ale projevovala i z druhé strany. Tehdejší posádkový velitel v Klatovech major Vitásek, kamarád ruských bílých důstojníků, opilec netrestající přestupky „od zprznění děvčat do přijímání a vymáhání poplatků za pašeráctví,“ vinil prezidenta, že je ve vleku bolševiků a že jeho spolupracovníci připravují rudý převrat. Jenže on, Vitásek, „kdyby k něčemu přišlo, sám Masaryka zastřelí“.

S legionáři se snažila sblížit prazvláštní společnost. Říkala si Husitské ženy. Šlo z valné části o běsnící pražskou pavlač – a ta bývá moc nebezpečná, krvežíznivá. Husitské ženy hlásaly po rozích a náměstích krvavou lázeň očistné revoluce, bouřily proti Němcům, Židům a vůbec cizákům, zbohatlíkům, katolíkům, „rakušákům“ a další chásce. Dost jejich členek pocházelo ze Žižkova a v jistém smyslu byly předchůdkyněmi „Žižkovských žen“, které za vlády komunistů mašírovaly řazeny po stovkách do čtverců v prvomájových průvodech a podle toho, zda vystrčily hrudě či zadky, zamávaly tím či druhým šátkem, vytvářely gigantické obrazy, na nichž se soudruh Stalin obratem měnil v kouřící továrnu, v Klementa Gottwalda nebo srp a kladivo. Slavný žurnalista Ferdinand Peroutka tvrdil, že „husitské ženy byly v pozadí řízeny lidmi nikoliv tak hloupými, jako byly samy“, muži, co „nejhlasitěji křičeli po očistě, aby nejvíce pro sebe urvali“. Skutečností ale je, že pluly po proudu doby a rezonovaly nálady pražské ulic.

Husitské ženy se snažily do přízně legionářů vetřít i pomocí jejich žaludků. Konal se pro ně v Praze „večírek“ s pohoštěním, pekly jim buchty, vařily kafíčko. 5. září 1919 pak uspořádaly na Staroměstském náměstí tábor lidu, na který legionáře pozvaly. Tam před davem proklamovaly: „Náš tatíček je v zajetí na Hradě zbaven veškeré moci, nemůže vyhnat kupčíky z vlády a Národního shromáždění, z německo-židovských hospodářských ústředen, ministerstev… Je všude bahno a republika se řítí do záhuby.“ Jako lék doporučovaly: „Masaryk opírající se o legie budiž diktátorem!“

V hlavním městě to vřelo. Přes výslovný zákaz, přes uklidňující projevy náčelníka čs. hlavního štábu francouzského generála Maurice Pellé i básníka Josefa Svatopluka Machara, generálního inspektora armády, na náměstí proudili i zatím spolehliví francouzští legionáři se zbraněmi. Hrozivý dav, jemuž se nikdo neodvážil mocí postavit, se poté hrnul na Hrad. Tam mu čelil a srazil hřebínek charismatický, skoro sedmdesátiletý prezident. Přes halasné výzvy mas na nádvoří odmítl vystoupit na balkon a k demonstrantům promluvit. Když dav trval, že se musí přesvědčit, zda Masaryk neúpí někde v kobce, prezident přijal deputaci Husitských žen. Řekl jim slova tvrdá, z nichž mnohá by mohl zopakovat i dnes.

Demonstranti nakonec schlíple odtáhli. Na krajně nebezpečnou horečku vášní působila prezidentova slova a jednání jako ledová sprcha i blahodárný lék. Uskupení Husitských žen se záhy rozplynulo jako mlhy po ránu, zvláště když začalo hřát slunce upevňovaného pořádku a rostoucího dostatku.

(Pozn. red.: Tento text nemá nic společného s přízní vůči Masarykově osobě, nýbrž vyjadřuje atmosféru doby, autorovo cítění a interpretaci oněch událostí).

Přidat nový příspěvek

Kontakt

O vojenství, politice, naší vlasti... barnes.tocna@seznam.cz